VIDEA

Několik slov k Bitvám o Miladu

Squatt Milada byl jedním z prostorů anarchistického hnutí a alternativní kultury. Byl ale také bitevním polem, na kterém se často čelilo ohromné přesile represivních složek státu a ochranek prolezlých neonacisty. Můj film se snaží zachytit chronologii a atmosféru těchto bitev od roku 1998 do roku 2012.

Nechci přeceňovat význam bitev o Miladu. Nešlo o události, které by nějak významně ovlivnily společenské podmínky. Byly to spíše boje celkem marginálního squatterského a anarchistického hnutí v Česku. Hnutí, které prostě bránilo jeden ze svých prostorů.

Avšak pro mě, a věřím, že i pro mnohé další, byly boje o Miladu v něčem velmi přínosné. I když třeba ne ze sociálního, tak alespoň ze subjektivního hlediska měly nezanedbatelný význam. S jednotlivými bitvami přicházela policejní brutalita a nutnost jí čelit. Přicházely také intenzivní pocity bezmoci pramenící z faktu, že jsme na brutalitu dokázali odpovídat jen velmi umírněně a symbolicky. Tehdejší nepřipravenost některé z nás vedla k pozdějšímu kvalitativnímu posunu. Nechtěli jsme znovu prožívat stejně frustrující okamžiky bezmoci, proto jsme se ideově i prakticky radikalizovali. Začali jsme si osvojovat nové metody, pracovali jsme na jejich zlepšování a rozšiřování. Nevím jak pro ostatní, ale dění kolem Milady pro mě zkrátka v jistém ohledu byl zlom. Impuls k objevování nových forem a obsahů.

Ale zpět k filmu Bitvy o Miladu. Tento film je dítě, které přišlo na svět během těžkého porodu a těhotenství plného komplikací. Samotné shromaždování záběrů opakovaně doprovázelo riziko, že materiály budou nenávratně ztraceny nebo zabaveny policií. Například když jsem se v roce 2012 účastnil demonstrativního znovuobsazení Milady a točil průběh uvnitř baráku, blížící se zásah policie mi dal podnět k tomu, abych materiály ukryl, než se jich fízlové zmocní. Když nás později proháněli uličkou, ve které nás mlátili, kamera už byla bezpečně schovaná v sutinách uvnitř domu. Následné zazdění všech oken a dveří vily však komplikovalo přístup ke kameře. Po několika týdnech jsme s dalšími dvěma osobami podnikli neúspěsný pokus o její vyprostění. Na místo přijela policie a s jedním přítelem jsem byl zadržen a odvezen na policejní stanici. Kamera zatím zůstala ve vrchním patře nad schodištěm, které bylo zazděné. Nakonec ji po několika měsících vyprostil jiný přítel, který k tomu využil horolezeské schopnosti.

Podobná situace předtím nastala s materiály natočenými při obsazování bývalých lázní v Apolinářské ulici na Albertově. Ty po našem zatčení zůstaly rovněž zazděné uvnitř budovy. Opět je ven dostal po dlouhých týdnech obětavý přítel. Tenkrát jsem tam nechal schované kazety z kamery. Samotnou kameru jsem si u sebe nechal a po policejním zásahu jí fízlové znefunkčnili. Nepochybuji o tom, že pokud bych v ní nechal kazetu, přišel bych o záběry pro Bitvy o Miladu. S materiály pro střih ale byl problém i později. Než jsem se dostal k dopracování filmu, přišla policejní operace Fénix. Během razie mi byly zabaveny i disky s částí materiálů pro film. Finální verzi jsem pak dokončil v podmínkách skrývávání se před pohledem státní moci a navíc bez části kvalitních materiálů.

Rád bych však zdůraznil, že materiály použité ve filmu nebyly pořízeny jen mnou. Při mapování první vlny bitev o Miladu z roku 1998 jsem se musel spoléhat především na záběry z televizních pořadů jako Na hraně, Na vlastní oči, Alternaticní kultura aj. Sám jsem se této fáze boje neúčastnil. Nemohl sem tedy točit a přímí aktéři zase v té době neměli k dispozici kamery. Co se týče bitev kolem roku 2009, zde sem vedle svých záběrů a materiálů z masmédií použil i záběry točené studentem z vysokošlských kolejí nedelako Milady. Tento člověk si nepřeje být jmenován. Posílám mu alespoň velké díky za to, že poskytl opravdu unikátní záběry. Získat mu je umožnila především poloha místa, z něhož natáčel. Díky patří samozřejmě i všem ostatním, kteří k tvorbě filmu přispěli. Ať už záběry, rozhovory, kritickými poznámkami nebo prostě tím, že se účastnili bitev, které mě přiměly film vytvořit.

leden 2016